O knize: rok / „Takovou svobodu jsme pro sebe nechtěli. Bylo by lepší, kdybychom zůstali v podzemí, kde světlo vycházelo pouze z šarlatových úsporných lamp a neonová stínidla občas zablikala ve zšeřelých tunelech v souladu s duněním mechanismů. Zůstali bychom v laboratořích a zakonzervovaných bunkrech a zapomněli bychom na oceány, sluneční světlo a čerstvý vzduch po bouřce. Ale potřebovali jsme ven. Lidstvo muselo vstoupit do třetí fáze a dostat se na povrch, kde se města pod ohnivým větrem proměnila v prach, kde se pod dusnou šedou oblohou rozpouštělo sklo, pokrývající pustiny stříbrným filmem a zdánlivě věčné oceány splývaly s nebem v neprostupných mracích. černá se sazemi. Lidé potřebovali jít do tohoto pekla a pak... stvořili nás. Něco víc než jen piloti v exoskeletech, dokonalejší než ti bojovníci s protetikou, nasáklí anti-rady po četných léčbách. Stali jsme se novým programem. „Druhá generace“, jak nás vědci nazvali. Kdybychom jen věděli, co by nám za to hrozilo. Kdyby vědci provedli trochu více experimentů... Souhlasili bychom my, dobrovolníci, že podstoupíme takové riziko? Ha... O čem se bavíme, samozřejmě, že ano. S vědomím ceny bychom stále dali život za „upgrade“ a očekávali, jaké by to bylo cítit se v jednotě se strojem. Když cítíte každý senzor a senzor svým tělem, když čtete hodnoty všech fotobuněk dříve, než je stihla zpracovat běžná umělá inteligence. Ano, to jsme byli, „Druhí“. Jediný, kdo se dostal na povrch, i když ne tělem, ale strojem. Byli jsme nadějí lidstva a jeho víry v novou budoucnost. S námi svět vstoupil do třetí etapy…»